“Pane, Spravedlnost,” řekl četnický strážmistr Brejcha.
“To bych rád věděl, proč to je na obrazech taková ženská s kšandou na očích a s vážkami, jako by prodávala pepř. Já bych mínil, že Spravedlnost vypadá jako četník. To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vážek a bez takových cavyků. V menších případech dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen; to je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost. A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy a sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo. Tak počkejte, vám to teda řeknu.
No jo, vy se pamatujete, pane, na tu slečinku, co tady v obci byla přede dvěma lety na poště. No právě, Helenka se jmenovala. Taková hodná a milá holka, hezká jako obrázek. Bodejť byste se na ni nepamatoval. Tak ta Helenka, pane, se loni v létě utopila; skočila do rybníka a šla asi padesát metrů, než přišla do hloubky. Teprve za dva dny vyplavala. A víte, proč to udělala? V ten den, kdy se utopila, přišla najednou z Prahy revize na poštu a našla, že Helence chybí v kase dvě stovky. Mizerné dvě stovky, pane. Trouba revizor teda řekl, že to musí hlásit dál a že se to bude vyšetřovat jako zpronevěra. Ten večer, pane, se Helenka z hanby utopila.
Když ji vytáhli na hráz, musel jsem u ní stát, než přišla komise. Už na ní, chudákovi, nebylo nic hezkého, ale já jsem pořád viděl, jak se směje z toho šaltru na poště, – inu, všichni jsme tam za ní chodili, že jo; tu holku měl každý rád. Sakra, povídám si, to děvče neukradlo dvě stovky; předně proto, že tomu nemůžu věřit, a za druhé, vždyť ona nepotřebovala krást; její tatík byl mlynář tamhle z té druhé strany, a ona šla na poštu jen z takové té ženské ctižádosti, že se sama uživí. Tatíka jsem dobře znal; pane, to byl nějaký písmák a krom toho evandělík; a já vám řeknu, tihle evandělíci a duchaři u nás nikdy nekradou. Jestli ty dvě stovky na poště chybí, to by je musel ukrást někdo jiný. Tak jsem, pane, té mrtvé holce tady na té hrázi slíbil, že to tak nenechám.
Tak dobrá, zatím sem na poštu poslali nějakého mládence z Prahy, Filípek se jmenoval; takový šikovný a zubatý chlapík. Teda za tím Filípkem jsem chodil na poštu, abych něco vykoukal. To víte, je to tam jako všude na malých poštách; u okénka stolek, v tom stolku v šupleti peníze a známky. Úředník má za zády takový ten regál se všelijakými sazebníky a lejstry a váhu na vážení balíků a takových věcí. Pane Filípek, povídám mu, prosím vás, koukněte se do těch vašich sazebníků, co by tak stál, řekněme, telegram do Buenos Aires.
Tři koruny za slovo, povídá ten Filípek jakoby nic.
Tak co by stál expres telegram do Hongkongu, ptám se ho zas já.
To se musím podívat, řekl ten Filípek, vstal a obrátil se k regálu. A zatímco listoval v tom sazebníku zády ke stolku, protlačil jsem se rameny skrz to okénko, dosáhl jsem rukou na zásuvku s penězi a otevřel jsem ji; otvírala se docela lehce a tiše.
Tak děkuju, už to mám, povídám; takhle se to mohlo stát. Dejme tomu, že Helenka něco hledala v tom regálu; pak mohl někdo štípnout ty dvě stovky ze šuplete. Koukejte se, pane Filípek, kdybyste mně ukázal, kdo v těch minulých dnech odtud něco telegrafoval nebo posílal.
Pan Filípek se drbal na hlavě a povídá: Pane vachmajstr, to nepůjde. Víte, ono platí něco jako listovní tajemství – ledaže byste to hledal jménem zákona; ale to bych musel ohlásit nahoru, že tu byla prohlídka.
Počkejte, povídám mu. To bych zatím nerad dělal. Ale helejte, pane Filípek, kdybyste vy takhle… z dlouhé chvíle nebo tak… podíval se do těch lejster, kdo v posledních dnech odtud poslal něco takového, že se třeba Helenka musela obrátit zády ke stolku –
Pane vachmajstr, povídá ten Filípek, copak o to, odtelegrafované blankety tu budou; ale od rekomandovaných dopisů a balíků máme jenom zapsáno, komu se to posílá, ale ne, kdo to poslal. Já teda vám sepíšu všechna jména, která tu najdu; ono to sic nemá být, ale pro vás to už udělám. Ale já myslím, že z toho poznáte starou belu.
On měl, pane, ten Filípek pravdu; přinesl mně asi třicet jmen – to víte, na vesnické poště se toho mnoho nepodává, ještě takhle nějaký ten balík pro kluka na vojně –, ale z těch jsem nevycucal ani nejmenší zdání. Pane, kudy jsem chodil, tudy jsem na to myslil; tak mě tlačilo, že už svůj slib té mrtvé holce nesplním.
Tak jednou, to bylo asi za tejden, jdu zase na poštu. Ten Filípek se na mě cení a povídá: Pane vachmajstr, s těmi kuželkami už nebude nic, já pakuju. Zejtra sem přijde nová slečna, z Pardubic z pošty.
Aha, na to já. Nějaká disciplinárka, že jo, že tu slečnu přeložili z města na takovou mizernou vesnickou poštu.
Ba ne, povídá ten Filípek a kouká na mě tak nějak zvláštně. Ta slečna je sem přeložena na vlastní žádost, pane vachmajstr.
To je divné, říkám; – to přece víte, jaké ty ženské jsou.
Je, povídá ten Filípek a pořád tak na mě kouká, a ještě divnější je, že to anonymní udání, aby se na zdejší poště udělala blesková revize, přišlo taky z Pardubic.
Já jsem si pískl a myslím, že jsem koukal na toho Filípka stejně jako on na mne. A najednou povídá listonoš Uher, který si tam rovnal roznášku: Jo, do Pardubic – on tam dopisuje skoro denně pan adjunk z velkostatku nějaký slečně na poště. To bude jeho láska, že jo.
Poslouchejte, fotr, povídá ten Filípek, nevíte, jak se ta slečna jmenuje?
Nějak jako Julie Touf – Toufar –
Tauferová, řekl Filípek. Tak je to ona, ta, co sem má přijít.
On pan Houdek, jako pan adjunk, povídá pošťák, taky dostává z Pardubic skoro denně psaníčko. Pane adjunk, já mu říkám, tady je zas psaní od nevěsty. On mně, jako pan Houdek, chodí dycky takový kus cesty naproti. A tady má dnes bedničku, ale z Prahy. Hele, to je vrácená zásilka. ,Adresát neznám‘. To on si pan adjunk zmejlil adresu. Tak mu to donesu zpátky.
Ukažte, povídá ten Filípek. Adresoval to na nějakého Nováka, Praha, Spálená ulice. Dvě kila másla. Razítko čtrnáctého července.
To tu ještě byla slečna Helenka, řekl pošťák.
Ukažte, povídám Filípkovi a čuchnu k té bedničce. Pane Filípek, říkám, to je divné, to máslo bylo deset dní na cestě, a nesmrdí. Fotr, nechte tu bedničku tady a sypte s roznáškou.
Sotva byl pošťák pryč, řekl mně ten Filípek: Pane vachmajstr, ono to nesmí být, ale tady je dláto. A šel pryč, aby to jako neviděl. Pane, já tu bedničku vypáčil; byla v ní dvě kila hlíny. Tak já jdu za tím Filípkem a říkám mu: Člověče, teda o téhle věci nikomu ani slovo, rozumíte? To já už si spravím sám.
To se rozumí, sebral jsem se a šel jsem za tím adjunktem Houdkem do velkostatku. Seděl tam na kládách a koukal do země. Pane adjunkte, povídám mu, tady je nějaká konfúze na poště; nevzpomínáte si, na jakou adresu jste posílal před deseti nebo dvanácti dny takovou bedničku?
Ten Houdek trochu jako zbledl a povídá: Na tom nezáleží; to už sám nevím, komu to bylo.
Pane adjunkte, řekl jsem, a jaké to bylo máslo?
Ten Houdek teda vyskočil bílý jako stěna. Co to má znamenat? křičel. Proč mě s tím obtěžujete?
Pane adjunkte, povídám mu. To je tak: vy jste zabil Helenku z pošty. Vy jste tam donesl bedničku s fingovanou adresou, aby ji musela vážit na váze. Zatímco vážila, vy jste se naklonil přes šaltr a ukradl jste ze šuplete dvě stě korun. Pro těch dvě stě korun se Helenka utopila. Tedy tak je to.
Pane, ten Houdek se třásl jako list. To je lež, křičel, proč já bych kradl dvě stovky?
Protože jste chtěl dostat na zdejší poštu slečnu Tauferovou, svou nevěstu. Ta vaše slečna udala anonymním psaním, že Helence chybí v kase peníze. Vy dva jste Helenku vehnali do rybníka. Vy dva jste ji zabili. Máte na svědomí zločin, pane Houdek.
Ten Houdek se vám svalil na ty klády a zakryl si tváře; jakživ jsem neviděl chlapa tak plakat. Ježíšikriste, naříkal, já nemohl vědět, že ona se utopí! Já jenom myslel, že bude propuštěna… vždyť mohla jít domů! Pane strážmistře, já jsem si jenom chtěl vzít Julču; ale jeden z nás by se musel vzdát místa, kdybychom šli k sobě… a pak bychom nestačili s platem… Proto jsem tolik chtěl, aby Julča přišla sem na poštu! Pět let už na to čekáme… Pane strážmistře, to je taková strašná láska! – Pane, já vám to nebudu dál povídat; byla už noc, ten chlap přede mnou klečel, a já, pane, jsem brečel nad tím vším jako stará kurva; nad Helenkou i nad tím ostatním.
Tak dost, řekl jsem mu nakonec, už toho mám po krk. Člověče, dejte sem těch dvě stě korun. Tak. A teď tohle: Kdyby vás napadlo jít za slečnou Tauferovou, dřív než to dám do pořádku, udělám na vás udání pro krádež, rozumíte? A kdybyste se zastřelil nebo něco podobného, řeknu, proč jste to udělal. A konec.
Tu noc, pane, jsem proseděl pod hvězdami a soudil jsem ty dva; já jsem se ptal Boha, jak je mám potrestat, a pochopil jsem tu hořkost a radost, která je v spravedlnosti. Kdybych je udal, dostal by ten Houdek pár neděl vězení podmíněně; a ještě by se to stěží dokázalo. Houdek zabil tu holku; ale nebyl to sprostý zloděj. Každý trest mně byl příliš mnoho a příliš málo. Proto jsem je soudil a trestal sám.
Ráno po té noci jdu na poštu. Sedí tam za šaltrem bledá a vysoká slečna s takovýma Palčivýma očima. Slečno Tauferová, povídám, tak tady mám rekomandovaný dopis. Podal jsem jí dopis s adresou ,Ředitelství pošt a telegrafů v Praze‘. Podívala se na mne a přimázla na dopis nálepku.
Okamžik, slečno, řekl jsem. V tom dopise je udání, kdo ukradl dvě stě korun vaší předchůdkyni. Kolik bude stát to porto?
Pane, v té ženské byla hrozná síla; ale přece jen zbledla do popelava a ztuhla jako kámen. Tři koruny padesát, vydechla.
Odpočítal jsem tři koruny padesát a povídám: Tady jsou, slečno. Ale kdyby se tady ty dvě stovky, říkám a dávám jí na stolek ty dvě ukradené bankovky, kdyby se ty dvě stovky našly tady někde zapadlé nebo založené, rozumíte? – aby bylo vidět, že mrtvá Helenka nekradla, slečno –, pak bych si ten dopis vzal zpátky. Tak co?
Neřekla ani slovo; jen se tak palčivě a strnule dívala já nevím kam.
Za pět minut tu bude pošťák, slečno, povídám. Tak co, mám si ten dopis odnést?
Kývla rychle hlavou. Tak já jsem sebral ten dopis a chodím před poštou. Pane, tak napjatě jsem ještě nikdy nepřešlapoval. Za dvacet minut vyběhne starý pošťák Uher a křičí: Pane vachmajstr, pane vachmajstr, tak už se našly, ty dvě stovky, co scházely slečně Helence! Ta nová slečna je našla založené v jednom sazebníku! To je náhoda!
Fotr, řekl jsem mu, tak běžte a všude říkejte, že se ty dvě stovky našly. Víte, aby každý věděl, že mrtvá Helenka nekradla. Zaplaťpámbu!
Tak to bylo první. Druhé bylo, že jsem šel k starému velkostatkáři. Vy ho asi neznáte; je to hrabě, tak trochu blázen a moc hodný člověk. Pane hrabě, povídám mu, neptejte se mě na nic; ale jde tu o věc, ve které my lidé máme držet za jeden konec. Zavolejte si adjunkta Houdka a řekněte mu, že ještě dnes musí odjet na váš velkostatek na Moravě; kdyby nechtěl, že ho na hodinu propouštíte.
Starý hrabě zvedl obočí a chvíli na mne kouká; pane, já jsem se nemusel nijak nutit, abych vypadal tak vážně, jak si jen kdo může představit. Nu dobrá, řekl hrabě, já se vás tedy nebudu na nic ptát. A dal si zavolat toho Houdka.
Houdek přišel, a když mě viděl u hraběte, zbledl, ale stál jako svíce. Houdku, řekl hrabě, dejte zapřahat a pojedete k vlaku; dnes večer nastoupíte službu na mém statku u Hulína. Budu telegrafovat, aby vás tam čekali. Rozuměl jste?
Ano, řekl tiše Houdek a upřel na mě oči; víte, takové oči jako zatracenec v pekle.
Máte nějaké námitky? ptal se hrabě.
Ne, řekl chraptivě Houdek a nespouštěl ze mne očí. Pane, mně bylo z těch očí ouzko.
Tak můžete jít, skončil hrabě, a bylo to. Za chvíli jsem viděl, jak odvážejí Houdka v kočáře; seděl tam jako dřevěná loutka.
Tak to je všechno. Až půjdete na poštu, všimněte si tam té bledé slečny. Je zlá, zlá na všechny a dostává takové zlé a staré vrásky. Já nevím, sejde-li se někdy s tím svým adjunktem; snad za ním někdy jede, ale pak se vrací zlejší a palčivější. A já se na ni dívám a říkám si: Spravedlnost musí bejt.
Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platno; ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska.”
Příspěvky
