Aršík známek Máchův kraj aneb Jak to začalo. (Část druhá)

Jezero jsem poprvé uzřel začátkem šedesátých let. Vydal jsem se tam stanovat s třemi nerozlučnými kamarády - spolužáky, někdy v květnu 1961. Byli jsme všichni žáci 6. ročníku ZDŠ Julia Fučíka a zároveň jsme měli i společné bydliště na Kladně, v ulici Budovatelů - sídliště Vítězného února. (Dobrá adresa!)

Naším přirozeným vůdcem byl Ondra, který jediný již jezero znal. Byl z nás nejstarší a obdivovali jsme ho pro jeho obrovskou sílu a moudrost. (Také měl již zkušenosti se staršími děvčaty.) Šestou třídou již měla být ukončena jeho studia základní školy, protože třikrát propadl. Bylo to období plnění bobříků, vášnivé četby knih J. Coopera, K. Maye, E.T. Setona a foglarovek. Naší biblí byly knihy Dva divoši a Hoši od Bobří řeky.

Už první pohled na jezero mne ohromil. V květnu bylo tehdy krásné počasí, však voda "jako nůž". To jsme ale neřešili. Do té doby jsem znal pouze bahnité rybníky v okolí Kladna a nadchla mne čistá voda s písčitým dnem, obklopená borovými lesy na romantických kopcích. V květnu jsme byli u jezera sami, až na pár rybářů. Pozorovali jsme ze břehu štíhlá těla štik pronásledujících malé rybky, kterými se to u břehu jen hemžilo. Občas se tělo štiky vymrštilo nad hladinu. Sledovali jsme osamělého rybáře, který vytáhl téměř metrového dravce. Tehdy přišel Ondra s originálním nápadem na plnění bobříka odvahy. "Nebudeme jako blbci chodit v noci po hřbitově!" Měli jsme, na důkaz odvahy, vystavit v nebezpečí onen výčnělek, o který se každý muž nejvíce strachuje. Uvazat si třpytku na "povstalce" a plavat asi 100 metrů z hlavní pláže ve Starých Splavech k Myšímu ostrůvku. Nezbylo, než se podvolit.

Ondra vytáhl z kapsy blyštící se třpytku s kouskem vlasce. (Prý ji vyměnil s rybářem za prezervativ, který byl součástí jeho krabičky poslední záchrany.)

Plavali jsme ve dvojci, jeden s uvázanou ozdobou a druhý ho měl kontrolovat, zda nešvindluje. Na ostrůvku se potom úlohy vyměnily.

Již nikdy potom, ve snaze odstrašit ty netvory, jsem tuto vzdálenost neuplaval tak rychle! Nikdo z nás neutrpěl žádný úraz, štiky se nedaly ošálit.

Zájem o přírodu jsem měl už tehdy. Zakládal jsem si herbář rostlin a od jezera si odvážel sešit plný zalisovaných květin. Herbář mám stále. Z rostlin po mnoha letech zústalo jen bezbarvé seno, ale nalezl jsem v něm i několik druhů, které jsme použili pro aršík.

Později, když jsem v létě cestoval s rodiči na liberecko, vždy jsem je uprosil, aby jsme se zastavili u jezera a já ho za každého počasí přeplaval. Jednou se mně přihodilo, že jsem uprostřed jezera zahlédl nad hladinou hlavu užovky obojkové a její vlnící se tělo. Věděl jsem, že je dobrým plavcem a pohybuje se mrštně při břehu. Netušil jsem však, že se vydá napříč jezerem stejně jako já. Neodolal jsem a zatahal ji za ocas. Místo, aby se snažila uniknout, obrátila se proti mně a zaútočila. (Asi to i pro ni bylo poprvé, kdy se uprostřed jezera setkala s takovou obludou a chtěla dát najevo, že ona je tu doma!) I když jsem věděl že mně žádné nebezpečí nehrozí, nebylo zrovna příjemné odhánět od sebe na hloubce hadí tělo, které se kolem mne ovíjelo.

Při studiích na výtvarné škole jsem se seznámil s Libuší Jirkovou, mojí současnou manželkou. Její tatínek, rytec Ladislav Jirka, byl vášnivý rybář a každý rok si pronajímal  v Doksech u jezera letní byt kvůli rybaření a posléze koupil malou chatku ve Starých Splavech. S Libuší jsem uzavřel sňatek a začal s ní jezdit k jezeru pravidelně. A protože "budoucnost národa je ve spojení a spolupráci mužů a žen", začali jsme společně pracovat na ilustracích knih o přírodě.

J. K.
Psáno ve středu, v roce 2022