Jaká je správná poloha známky – jeden z možných pohledů - český

„Už od vydania prvých československých známok v roku 1918 (ČSR I), pokračujúc známkami obdobia 1939 až 1945 (Slovenský štát, Protektorát ČaM) a následne obdobím 1945 až 1992 (ČSR II), a potom známkami Slovenskej republiky od roku 1993, platilo nepísané pravidlo, že polohu známky určuje umiestnenie nominálnej hodnoty“.
Takto začíná Peter Malík z Bratislavy svůj článek, který si můžete přečíst s dnešním datem na stejné internetové straně.

S jeho závěry se lze ztotožnit, aniž by člověk musel být nutně byrokratem. Na druhé straně existuje hodně důvodů, pro které je mnohdy upřednostněn jinak pojatý výtvarný návrh. Navíc, každá poštovní správa se předhání, jak zaujmout potencionální zákazníky, ať už jde o sběratele či laickou veřejnost. Některé zkouší netradiční materiály (dřevo, kovové folie, korálky, guma, samet...), jiné dávají téměř stoprocentní volnost ve prospěch námětu či grafického nápadu.

I česká známková tvorba se z pohledu autora Petera Malíka dopustila „dvou chyb“. Poprvé to bylo u známky Žlutický kancionál (2010), kde došlo ke stejné situaci. V tomto případě tím hůře, že velmi výrazně barevný motiv Žlutického kancionálu byl reprodukován v mnohonásobně zmenšeném obrazu ofsetem na podkladové barvě a barevné slití jednotlivých barev bylo tak výrazné, že mnohdy je problém natočit známku správným směrem, zvláště pro ty, co známku vidí poprvé a neznají obrazovou předlohu.
(Upozornění: tento sken poštovní známky výrazně neodpovídá vydané poštovní známce - je proti známce projasněn, nažloutlá barva originálu, daná mimo autorského záměru ještě i cartaxovým nátěrem, chybí. Navíc: každý monitor zobrazuje jinak, každý uživatel má nastaven odlišné zobrazovací hodnoty jasu, kontrastu, intenzity, každý sken má jinou gama křivku ... hodně záleží i na stáří a zobrazovací technologii monitoru...).



Zde skutečně natočení známky podle nápisů je zavádějící a měli jsme možnost to mnohokráte vidět na letošní vánoční korespondenci. Nebyl problém vidět tuto nalepenou známku natočenou skoro všemi směry a skoro bylo výjimkou, pokud byla natočena správně z pohledu obrazu známky. A když byla správně, je otázka, nakolik se tak stalo díky tomu, že známky na podlouhlou obálku (orientovanou na šíři), jsou automaticky vylepovány stejnou orientací = na šíři = v tomto případě intuitivně správně vzhledem k obrazu, nesprávně k nominální hodnotě. V tomto ilustrativním příkladu tedy o 90 stupňů doleva.
Zde by bylo možná mnohem vhodnější použít již v přípravě známky jen výřez (detail) kancionálu, který by obrazovou čitelnost zlepšil. Ale po bitvě je každý generálem.

U druhého případu – společné známky Visegradské skupiny – však se musím slovenského kolegy objektivně zastat. Známka je v podstatě stejná pro všechny čtyři státy a to byla hlavní podmínka společného vydání.



Původní návrh na vydání společné známky byl slovenský a ze Slovenska přišly i první grafické návrhy. Jižní, ale ani severní sousedi se však v Bratislavě s návrhem nechtěli ztotožnit a jednání skončilo „nedohodou“. Bylo rozhodnuto, že se zástupci čtyř zemí setkají znovu, tentokráte v Budapešti. Zde bylo předloženo více než deset návrhů z grafické dílny vítězného maďarského výtvarníka a bylo řešeno „pouze“, jaký grafický návrh bude průsečíkem shody všech zemí. Jižní i severní soused navrhoval každý návrh jiný, západní a východní soused se shodli na stejném návrhu, který prosazovali silou svých dvou totožných hlasů (2:1:1). Pro severního souseda však byl zmíněný návrh naprosto neprůchodný, protože poukazoval na nedávno vydanou „severní“ známku, která shodou okolností byla výtvarně pojata více než podobným způsobem. A zde končí ideály. Výběr 4 států musí nutně skončit shodou.

Proto všechny státy musely opustit své dosavadní upřednostňované návrhy a shoda nastala až vybráním (pro každého) vítězného návrhu. Všechny státy bez výjímky se shodly na návrhu, který původně žádná ze stran neupřednostnila v pojmu své priority, ale byl výsledkem všeobecného konsensu. Autorem všech výtvarných návrhů byl bohužel/bohudík jeden výtvarník a rukopis se měnil v podstatě na přibližně stejných výtvarných projevech opřených o jiné detaily. Zajímavá byla i konečná shoda na anglickém nápisu v dolní části všech tiskových listů. Nezvítězila tzv. „národní varianta“, ale byla shledána shoda v použití univerzálního anglického jazyka.

Z tohoto úhlu je výběr vítězného grafického vzhledu poštovní známky „V4“ autonomní a natočení „hlavy“ poštovní známky vůči názvu státu a nominální hodnotě vysvětlitelné. Tím spíše, že totožná známka, resp. malý tiskový list je opravdu totožný ve všech čtyřech vydavatelských zemích. Je škoda, že tisková kvalita je (pod lupou) velmi odlišná. Vynikající kvalitu má česká a slovenská známka tištěná v PTC Praha, a.s., na stříbrném místě se umístila známka maďarská a bohužel nejslabší, ale stále na „pěkném třetím místě“ je produkce polská (hrubý ofsetový rastr).
http://expo-net.blogspot.com/2011/02/20-let-visegradske-skupiny.html

Vraťme se k „jádru pudla“. Souhlasím s tím, že poštovní známky – podobně jako papírové peníze – dosáhly objektivně vysokého stupně grafické/výtvarné úrovně. Jednoznačná prostorová identifikace je, podle mého názoru, důležitá. Pokud se výjimky v téměř staleté tradici poštovních známek na našem území staly, poučme se z této cesty a vraťme se ke konzervativní podobě poštovní známky, alespoň co se týká správného natočení domicilu/nominále. Jinak samozřejmě platí, že výtvarný návrh poštovní známky je výsostnou doménou tvůrce a pokud se na podobě poštovní známky shodne tzv. grafická komise, složená především z výtvarníků a rytců, dále z odborných individualit – profesně jmenovaných jednotlivců, majících hluboký vztah k poštovní známce, měly by platit jen „drobné formální korekce“. A aby nebyly vůbec, mělo by být prvotní především dobré grafické zadání. Budu jeden z prvních, kdo tuto zásadu bude ctít. Doufejme, že ve prospěch sběratelů a hlavně ... poštovní známky.
Břetislav Janík