"Říkají, že nahoře u dveří chladničky je pákový vypínač, který zapne osvětlení, jakmile se uvolní tlak dveří. Je to ovšem nesmysl a proto tomu nevěřím. Vím velmi dobře, že ve skutečnosti bydlí v chladničce skřítek, který světlo zapíná, abych si mohl vyčítat na co mám chuť. Je vůbec plno skřítků kolem nás, např. v embéčku jich mám šestapadesát a čověk musí hledět, aby s nimi všemi byl zadobře, poněvadž každý tam dělá svoji přesně vymezenou práci a třikrát běda, když se rozhněvá, nebo když se mu už nechce…
Ale i ty věci kolem nás, které se netočí, nevrčí, neběží, mají svou duši. To je v nich kus té lidské roboty, která je stvořila, přežívá v nich a promlouvá k tomu, kdo dovede tiše naslouchat.
Lidem povrchním, domýšlivým a nelaskavým ovšem neříkají nic, jako by se od nich odvracely. Ty věci. A ti skřítci je občas vytrestají a potrápí. Prostě potrestají za to, že nemají úctu, nebo nedostatek úcty k tomu úžasnému řetězu zázraků, který předcházel vzniku i té zdánlivě nejvšednější záležitosti.
To platí zcela všeobecně, ale u známek snad ještě stokrát více. Copak v každé známce není ještě nějaký ten stopový prvek generací poslů, spěchajících dnem i nocí se zprávou, geniality mozku, který je vůbec vymyslil, jiskry výtvarníků, kteří do nich štětcem i rydlem spoutali neuvěřitelně mnoho krásy a citu, poctivého snažení tiskařů, kteří míchali jejich barvy, technické dokonalosti mozků konstruktérů, kteří vymyslili složité tiskařské lisy, přesnosti kalandrů, z kterých vyšel papír. Prostě každý ten štipec zoubkovaného papíru je výsledkem téměř nepředstavitelného řetězu myšlenek, nápadů, malých a velkých zázraků, jako ostatně všude kolem nás…
A známky o tom všem dovedou vyprávět, dovedou zaujmout, dovedou otevřít jiný svět. Jen to jednou zkuste přijít domů unaveni, zbiti a poničeni životem, lidmi, či bůhví čím ještě a sednout si ke známkám. Za pouhé půl hodiny je všechno pryč, dostanete takový nějaký druhý dech a všechno co bylo před tím beznadějně černé už je jen připošedlé a zdaleka ne tak zlé, jak to bylo před tím.
Takovým narkotikem ovšem nejsou pro každého. Záleží také na tom, jak se k nim stavíme sami, neboť když na to jdeme ze špatného konce, tak to také může mít zcela opačné, přímo zhoubné účinky. Vezměmě si třeba příklad. Budou dva lidé. Oba mají nějaký vztah ke známkám a ve stejný den, ve stejnou dobu dostanou dvě navlas stejné série. Neptejme se jak, prostě nějakou, pro nás bezpodstatnou náhodou. Bezpodstatnou proto, že si chceme ukázat to co bude potom, až ji dostanou, jak na to budou reagovat.
Ten jeden totiž se s novým přírůstkem sbírky vrhne ke katalogu, bude zjišťovat jakou mají cenu a co mu všechno ještě chybí. Toho chybějícícho bude pochopitelně zpravidla více a tak bude přinejmenším stísněn myšlenkou na to co mu chybí, co asi nikdy nesežene…
Ten druhý zatím se vždy znovu a znovu dívá na své nové krásné známky, zjistí si event. v katalogu, že mají nějakou cenu, ale nijak se nepídí, po tom, co nemá, má prostě radost z toho co má. Kdo z nich asi má z těch známek i z filatelie více?
Ale nejen to, současně je zřejmé, že ten druhý také více rozumí známkám, filatelii a snad životu vůbec. Poněvadž nikdy člověk nemá všechno, co by mohl mít. I nad tou nejsuperkompletnějsí sbírkou by se dalo uvažovat o tom, co ještě existuje a není tam. Prostě kompletnost je filatelisticky nedosažitelná a proto ani nemá zvlášť velký význam se po ní pídit a o ni usilovat. Važme si spíše těch známek, co máme, snažme se bádat po jejich průvodních okolnostech, narazíme při tom vždy znovu a znovu na objevné skutečnosti a ty mají někdy větší cenu, než katalogový záznam známek.
Prostě snažme se mít nějakou radost, snažme se vidět to pěkné, půvabné co je ve filatelii a snažme se ignorovat její stinné stránky. Je jich právě dost a člověk má co dělat, aby se jim vyhnul.
Vezměmě si třeba tu jedinou nešťastnou stránku ceny, hodnoty. Co už odradila lidí, co už zkazila radosti… Vždy znovu se najdou lidé, kteří se snaží využít rozdíly ve vědomostech a ošidit. V poslední podstatě jim to sice také není nic platné, poněvadž to natrvalo nemůže přinést radost a uspokojení, ale způsobuje to dost zla, aby to stálo o tom mluvit.
Prostředek proti tomu je – podle mého soudu – jen jeden: nabudovat si co nejvíce znalostí, vyzbrojit se natolik konkrétními filatelistickými vědomostmi, aby člověk byl bezpečně chráněn proti ošizení.
Bylo by sice také možno dát těm filatelistickým šiďálkům a darebáčkům většího či menšího formátu po prstech, ale to se beztak mine účinkem, poněvadž jsou to ponejvíce lidé natolik obratní, že dovedou z černého udělat bílé a obráceně. Je ovšem třeba sebe i filatelistickou obec co nejlépe izolovat proti takovým jedincům. Přispěje k tomu také to, když se o nich ví, když jsou odhaleni a demaskováni. Ukáže se tak jejich ubohost a ta je nejlepším prostředkem ochrany okolí. A ono je to skutečně ubohé.
Jak jinak nazvat, když třeba funkcionář se táhne z Prahy s balíkem zahraničních časopisů, které tam dostal na rozdání, až do Brna a zde je potom prodává třeba po koruně, nebo tak nějak, prostě za obnos, který určitě nepotřebuje k živobytí…
Ostatně funkcionáři jsou druhá ošklivá věc ve filatelii. Myslím tím ty funkcionáře s uvozovkami. Jsou strašně důstojní, důležití, všemu rozumí, do všeho mluví, vyžadují od okolí a zejména od mladých lidí úctu, vážnost a bůhví co ještě. A jsou rychle hotovi s diagnosou, když jim to někdo dost ochotně a rychle neprokazuje. Poznáte je celkem snadno podle toho, že za dlouhá léta funkcionářství to nedotáhli dále než na nějakou tu bronzovou medaili a to ještě s mnohými protekcemi podobných „funkcionářů“, jakživ nic nenapsali a tlačí se třeba do organizace filatelistických novinářů, prostě jsou zachtiví každého úřadu, každé pocty, dožadují se nekriticky poct a medailí a otravují filatelii svou všetečností, nesnášenlivostí a diktátorskými spády. Není proti nim prostředků, které by je vyhubily. Budou se ve filatelii vyskytovat tak dlouho, pokud lidé jiného ražení nebudou mít dost času, aby ty skutečně nutné funkce vykonávali sami. To ovšem neznamená, že proti nim není ani ochranného prostředku. Je jím ostrý pohled, který vidí, jaké jsou to směšné postavičky… Smích je vůbec ta nejlepší zbraň proti důležitosti a samozvané vrchnosti – nejen ve filatelii.
Ale těch šíbrů a „funkcionářů“ ve skutečnosti je jen hrstka, dělají sice mnoho povyku, takže si člověk někdy myslí, že se jich ve filatelii jen hemží. Ale není tomu tak. Těch poctivých, slušných lidí, kteří přejí sobě a těm druhým skutečnou radost ze známek je mnohem více i když nejsou tak hluční a tak se můžeme ve filatelii a kolem známek nadít během času mnohých opravdových přátel, které společné zájmy pak jen stále více sbližují.
No, jsou ještě jiná úskalí filatelistické činnosti, někdy škola, rodiče a později pak manželky, ale to už musíme zase zkoumat, zda snad nemají také trochu pravdu, zda nás to naše narkotikum neunáší příliš daleko od povinností a od ostatních lidí…
Žil jsem s filatelií celý život, obětoval jsem ji prakticky každou volnou chvíli a mohu říci, že to nebylo marné. Přivedla mě do světa, uviděl jsem spoustu cizích zemí, našel jsem tam mnoho přátel, vybudoval jsem si během desetiletí známkový fond, který dnes reprezentuje jakousi hodnotu a co je to hlavní: filatelie mě držela nad vodou i v těch nejtěžších údobích života. A tak ji mohu každému jen přát…".
(Psáno u příležitosti I. oblastní výstavy poštovních známek mladých filatelistů Mladé Brno 1969, v květnu 1969. Felix Seebauer byl dlouholetým funkcionářem S-ČS-F, předsedou KF 06-16 v Brně, ředitelem Hospodářského zařízení Svazu československých filatelistů Merkurfila Brno, autorem "Nástinu námětové filatelie", "Úvahy o Monografii československých známek", "Theorie und Praxis der Motivphilatelie"..., filatelistickým publicistou (AIJP), prvním vydavatelem a šéfredaktorem barevné filatelistické revue "Merkur" aj. Později působil jako producent Československé televize v Praze, po roce 1989 se proslýchalo leccos i o jeho zpravodajských službách, dokonce snad hodně dvojitých... Ve svém fejetonu se zmiňuje o těžkých obdobích jeho života, tím zajisté nemyslel "rozprášení" Merkurfily h.z., ale především tragickou smrt svého 15ti letého syna z nešťastné lásky.
Felixe Seebauera (i jeho syna) jsem ve svých 14 - 18ti letech osobně znal a potkával. Filatelista Felix Seebauer byl jedním z mála, kterým skutečně vděčím za to, že jsem se na první dotek filatelie chytil a celoživotně k ní přilnul. Jiné pohnutky při publikování jeho (mimochodem stále platného) fejetonu nemám a na důkaz objektivity přináším i soupis materiálů, které lze na toto jméno a příjmení na internetu vyhledat - chcete-li vědět více, klikněte např. na titulek fejetonu. B. J.).
Příspěvky
