Známka nebude v mých očích nikdy prvoplánovým produktem

„Známka nebude v mých očích nikdy prvoplánovým produktem,“

říká Marina Richterová s tím, že ji vnímá jako ceninu reprezentující stát. Světově uznávaná grafička a autorka mezinárodně oceněných poštovních známek hledá inspiraci pro svou práci u svého partnera, v dějinách umění, literatuře a hudbě či ve své zahradě.

Proč nezačít rozhovor od konce – přesněji od vaší poslední filatelistické tvorby věnované stému výročí narození Bohumila Hrabala. Tento pábitel je v obecném podvědomí znám jako bodrý chlapík, přesto na mě na známce působí smutným dojmem.

--

Ano, správně, takový byl i můj záměr. Nedávno mi Marie Chábová (vedoucí oddělení prodeje známkové tvorby – pozn. redakce) říkala, že se filatelistům nezdá, že Hrabal, nejčastěji známý jako veselý obhroublý chlápek sedávající s pivem U Tygra, není vyobrazen v tomto duchu. Na to jsem jí odpověděla, že veselost pana Hrabala u piva je jen zažité klišé.

Z čeho jste tedy při tvorbě známky vycházela?

--

Před realizací známky jsem se do Hrabala totálně ponořila. Velice na mě zapůsobily zejména jeho autobiografické věci – Dopisy Dubence, Můj svět a Něžný barbar. Analyzuje v nich svůj život a své romány bere trochu jako odčinění věcí, které konal. Pro mě je to tragický osud člověka, kterého jsem rozhodně nemohla vyobrazit jenom jako veselého. K pochopení záměru známky je nutné si od Bohumila Hrabala něco přečíst. Na obálku prvního dne jsem pro každého umístila takový návod – soubor názvů jeho literárních děl.

Bude u každé vaší nové známky pravidlem, že si k jejímu pochopení budete muset doplnit vědomosti?
--

Každá portrétní známka by měla být malým uměleckým dílem. V náznacích předává psychologii portrétovaného a zároveň zůstává ceninou. Krásná symbióza užitečného s estetičnem. Při tvorbě každé známky se důkladně připravuji, vzdělávám se.  Přece nemohu nakreslit na známku někoho a nic o něm nevědět. Druhou věcí jsou pak pocity, které studiem námětu získám, a které mají výrazný vliv pro uchopení konceptu a kompozici známky.

Z vašich známek byla pro mě nejvíce o pocitu a energii známka s Mozartem. Z čeho vycházela vaše inspirace?
--

Samotný portrét Mozarta byl naschvál o pocitu a bylo to jenom o něm. Tím největším pocitovým prvkem bylo Mozartovo neuznání. Nejen on, ale i všichni v jeho okolí věděli, že je to bohem políbený génius s obrovským talentem, který přečníval všechny ostatní o několik řádů. Ale byl to zároveň i jeho největší handicap. Nikdo mu nebyl, z takové osobní žárlivosti, ochotný dát práci. Ani místo kapel majstra mu nenabídli. Každý z nás se dokáže ztotožnit s pocitem křivdy, mě nevyjímaje. A tyto pocity jsem následně do známky promítla. Jsem ráda, že se známce dostalo mezinárodního uznání, i když jsem s výsledkem stoprocentně spokojena nebyla.

Žádného nedostatku jsem si na Mozartovi nevšiml.

--
Úplně se nepodařila barevnost jeho obličeje, který při tisku oproti návrhu trochu ztmavnul. Původní myšlenka pro barevnost byla ta, že jej realizuji s napudrovaným obličejem, který v tmavém prostoru za osvětlení svíček má při přimhouření očí takový namodralý nádech. Krásná dobová záležitost. Jenže černá rozkresba nám udělala při tisku trochu neplechu a vytvořila jiný odstín, se kterým jsem se dodnes úplně nedokázala vyrovnat.

Možná jste jediná, která u známky viděla nějaký nedostatek. Vždyť Mozart byl vyhlášen na nejprestižnější filatelistické soutěži WIPA ve Vídni druhou nejkrásnější známkou světa za rok 2011.

--
Toho si samozřejmě cením. Větší radost mi ale udělala následná mediální prezentace naší země i české známkové tvorby. Ač jsem do svých dvaceti let žila v Rusku, mám České republice co vracet a vždy mě zvednutí světového povědomí o české zemi potěší.

Stejný úspěch letos můžete zopakovat se známkou Franze Kafky. I s ní jste nespokojena?
--

Za Kafkou si stojím a moc bych si přála, aby se na WIPA umístil. Moc známek za sebou nemám, ale tahle je jednoznačně má nejpovedenější, a to jsem paradoxně přemýšlela o tom, zda její zadání vůbec přijmu.

Obávala jste se Kafkovy neuchopitelnosti?
--

Zpracování tématu není vždy jednoduchou záležitostí, ale nebylo tou hlavní příčinou. Spíš se ozvalo moje ego a pocit „zneuznání“, něco jako měl Mozart. Zvláště po úspěchu této známky jsem očekávala, že nabídka na vytvoření další známky na sebe nenechá dlouho čekat. Říkala jsem si, že mám české známkové tvorbě co nabídnout, tak proč nestojí o mé služby. Kvůli Kafkovi mi ale zavolali až po dvouleté pauze. Proto, když mi Břetislav Janík zavolal a nabídl mi zpracování známky „Franz Kafka“, řekla jsem mu, že si nechám pár dní na rozmyšlenou.

Že by vám ego nedovolilo přijmout práci?
--

Až tak hluboce zatemněnou mysl jsem neměla, ale přiznávám se, že nezájem o mé služby mě mrzel. Čas na rozmyšlenou mi ale pomohl i v utřídění myšlenek o Kafkovi. Jeho próza mne, přiznám se, neoslovila. Navíc se mi příčila představa, že bych měla podpořit kýč v té podobě, jak je prezentován návštěvníkům Prahy. To raději odmítnu. Za dva dny zavolal Břetislav a ptal se na mé rozhodnutí. A já jsem mu odpověděla, že Kafka není “můj“ autor. Chápu, že se asi líbí především těm mladým, kteří ještě nenašli cíl života. Ale mně v mém věku Kafka jako autor nenabízí ani estetický zážitek ani existenciální řešení.  Řekla jsem si ale, že zakázku přijmu, při tvorbě známky nepodlehnu kafkovské depresi a hlavně nepodpořím zažitý kýč. Líbilo se mi postavit se k tomuto tématu jako profesionál a potlačit v sobě nespokojeného konzumenta.

Jak dlouho vám zabere tvorba známky, zvláště když k autorům načítáte veškerou literaturu?

--
Známka nebude v mých očích nikdy prvoplánovým produktem, vnímám ji, jako ceninu reprezentující stát. Možnost ji vytvořit je pro mě ctí a tomu také odpovídá má příprava. Studium literatury je jen jednou z částí, která ovlivňuje moji kreativitu. O kompozici známky mohu přemýšlet několik dní, někdy je naopak ten nápad okamžitý a už jej v sobě jen rozvíjím. Můj mozek neustále pracuje a já si přitom v klidu navařím, vyžehlím prádlo, propleji zahradu. Následně jen zasednu a nakreslím to, co vymyslel. 

Takhle tvoříte od mládí?

--
Moje postupy se samozřejmě vyvíjejí. Mozek uchovává dřívější rady od otce (ruský malíř Oleg Pavlovič Filatčev pozn. redakce) i jiných učitelů a do toho vstřebává nové a nové informace. Samotný kresebný projev vychází částečně z nadání, které jsem zdědila po otci, ale z větší části je rezultátem každodenní práce - po dobu skoro čtyřiceti let. Přiznám se, že už jako malá jsem měla ambice a asi jako každý mladý člověk jsem chtěla být slavná. Kvůli tomu jsem den co den seděla u stojanu s papírem a několik hodin malovala. Byla to spíše životní potřeba, nutkání realizovat jsem si svoje fantazie. Až později jsem si uvědomila, že mám nadání a cítila jsem povinnost jej nepromarnit. Od čtrnácti let piluji svou kresbu každý den. V sedmnácti jsem si pronajala jeden pokoj, ve kterém jsem si zřídila ateliér a platila jsem si modelky. Nebo jsem si stála modelem sama.

A jak shání sedmnáctileté děvče modelky?

--
Úplně normálně. Potkáte zajímavou dívku, které se zeptáte, zda by mi nechtěla pózovat. Zpočátku byly většinou trochu překvapené, ale nakonec se tomu nebránily. Nebo poté, na střední umělecké škole, kterou jsem studovala, jsme měli na hodinách kreslení zajímavé ženské modely. Po hodině jsem je oslovila s tím, že bychom v kresbě mohli pokračovat doma. Tímto způsobem jsem svou kresbu zdokonalovala do svých dvaceti let. Pak jsem nastoupila na vysokou školu polygrafickou v Moskvě. Ale vdala jsem se za českého vědce a v roce 1983 jsem se přestěhovala do Československa.

Jak hluboce ovlivnila změna prostředí vaši tvorbu?

--
V Sovětském svazu byla výborná kreslířská škola. Obecně Rusové vévodili v disciplínách plných estetična, jako je balet nebo krasobruslení. V Československou jsem nastoupila na pražskou VŠUP. Byla jsem pro tehdejší kantorský sbor oříškem – sovětská kreslířka s dobře zvládnutou technikou, která ale neměla esprit, duši. Byli si jisti, že neustoupím ze svého způsobu vyjadřování, že mě jen těžko budou nějak formovat. Samotný pobyt v Československu mě ale ovlivnil natolik, že jsem již nepokračovala pouze v perfektní kresbě. Sžila jsem se s českou mentalitou, začala vnímat půltóny, používat náznaků a nedořečeného. Přešla jsem od efektní prvoplánovosti k decentnějšímu projevu. Navíc v grafické dílně jsem se seznámila s Jiřím Anderlem (akademický malíř a grafik pozn. redakce), se kterým jsem začala mimo oficiální výuku, konzultovat svoji práci. Konečným výsledkem byla má diplomová práce Král Lear, jejímž oponentem byl Oldřich Kulhánek.

To jste tedy měla špičkové učitele.

--
Jiří Anderle a Oldřich Kulhánek měli hlavní přičinění na utváření mého vztahu k evropské klasické grafice. Navíc Oldřichovi se líbila i má prostořekost. Byla jsem v té době jediným sovětským studentem na VŠUP, všude kolem všeobecná propaganda o úžasném Sovětském svazu a já říkala v slangové češtině, co mě napadlo, co mi připadalo správné, a poslouchala z magneťáku Karla Kryla.

Po umělecké stránce jsem byla v té době, ve svých třiadvaceti letech, uměleckým barbarem. Měla jsem sice nějaké vědomosti, ale nebyla jsem ještě estétem. Tím jsem snad začala být až se zralým věkem kolem svých čtyřiceti let. Se vkusem se člověk nenarodí – vkus se musí tvrdě vychovávat, později pilovat, brousit. Protože sklon ke kýči máme asi všichni. A člověk se rád dojímá, chce mít vedle sebe něco hezkého. A tak si pleteme krásno s roztomilostí, citový prožitek se sentimentálností. Proto si myslím, že každý umělec musí nést osobní morální odpovědnost za úroveň estetické hodnoty svého výtvoru.

Oldřich Kulhánek se také nepřímo přičinil o všechny vaše známky. Byl to totiž on, kdo vás přivedl ke známkové tvorbě.

--
Je to tak. Byl to on, kdo mě navrhl komisi. Dodnes si pamatuji, že jsem ze své první známky měla ohromnou radost. Pak jsem ale začala pochybovat a říkala si, že vytvořit známku přece neumím. Kreslení je totiž jedna věc a daleko podstatnější je utvořit si správnou kompozici známky. S tím jsem neměla zkušenosti a přiznám se, že jsem svou první známku plácala čistě pocitově. S odstupem času jsem s její realizací spokojená, ale vytvořila bych úplně jinou obálku prvního dne, jejíž podstata a důležitost v rámci vytvořeného celku mi tehdy unikla.

Není asi jednoduché vytvořit známku.

--
Tvorbu známky bych přirovnala ke své zahradě. Práce na ní mě ohromně vnitřně naplňuje, stejně jako u známek. Důležité je mít v hlavě jasnou kompozici, té se musíte držet a následně ji realizovat. A pokud se něco nepodaří, nezbývá, než to překopat. Plně v tomhle věřím svému instinktu, a vím, že výsledek stojí za to, pokud konečné dílo vyzařuje duši. 

Přiznám se, že jsem puntičkář a nemám ráda, když mí spolupracovníci řeknou, že něco nejde, že to nějak dopadne, a že se tomu nechá volný průběh. Tvoření čehokoli pro mě skončí až tehdy, když jsem stoprocentně spokojena s výsledným produktem – ať už je to známka nebo grafická úprava knihy. Přece jen se pod svou tvorbu podepisuji a beru tak na sebe veškerou zodpovědnost. Musím být kapitánem týmu, který realizuje mojí vizi a jen tehdy jsem totiž schopna unést i případný neúspěch.

Je vidět, že jste se pro svět ozubených cenin nadchla.

--
Asi máte pravdu. Strašně mě baví pracovat i s písmem. Na většině známek je hlavním motivem obrázek a písmo je k tomu následně dolepené. Písmo a celkovou grafickou úpravu jako přímou součást obrázku jsem poprvé začala řešit u Mozarta, ale až u Kafky jsem písmo s čistou racionálností zapojila do známky. Počítala jsem s ním už v počáteční myšlence a všechno jsem si naprosto přesně vyměřila. V přímé souvislosti s tím byla obálka prvního dne. Brala jsem ji jako objekt, na který umístím unikátní razítko. Známka, FDC i razítko nesou vlastní informaci, dohromady se však doplňují a tvoří tak jeden nedělitelný celek.

O něco podobného jsem se pokusila u Hrabala, kde je propojujícím prvkem nit. Vychází od chlapce na FDC a končí na známce u skřivánka, jako skřivánek na niti. Ten chlapec, to je malý Hrabal a ta nit se teprve utváří, protože on neví, co všechno prožije, co vytvoří. A prochází skrze jeho tvorbu, potuluje se jeho životem a končí v nekonečnu v podobě skřivánka. 

Vaše známky rozhodně nepostrádají originalitu. Inspiruje vás při práci nějak i okolí?

--
Jako umělec jsem lehce ovlivnitelná ve smyslu inspirace. Například posledních 13 let je mým životním partnerem architekt, od kterého se po celou tu dobu učím. Používá totiž jiný způsob uvažování, než mám já, jako malířka a grafička. Musíte přemýšlet v trojrozměru. Bez jeho vlivu by například nevznikl Kafka ve stávající podobě – známka s prvky geometrie v kompozici, na jejímž základě se zcela záměrně prolíná písmo a obraz.

--

Mozart, Kafka, Hrabal jsou osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin. Mezi takové řadíme i prezidenty. Dokážete si, čistě hypoteticky, představit, že byste přijala nabídku na ztvárnění hlavy státu?

--
Přiznám se, že čistě hypotetický si to dovedu představit. Člověku má být ctí, že může občas odejit od volné tvorby a být ve službách státu s tak zajímavým úkolem jako prezidentská známka. Kompozičně bych asi prosazovala opravdu státnickou ceninu. No, rozhodně by to byla velká výzva. Ještě že o tom mluvíme čistě hypoteticky.

Dovolím si na závěr ve spojitosti se známkami trochu klasickou otázku. Co vy a sběratelství? 
--

Měla jsem několik sběratelských vášní. V dětství to byly především známky a mám je schované dodnes. V pubertě jsem pak sbírala kaktusy, měla jsem jich přes 100 druhů. Krátce jsem sbírala EX LIBRIS, ale přestalo mě to bavit, protože se sběratelé grafické listy většinou hodnotili podle čtverečních centimetrů a módnosti autora. A posledních patnáct let je mou vášní zahrada, do které sbírám nejrůznější stromy a keře.  A s oblibou do ní aplikuji všechny své nové znalosti o architektuře.

Jan Řiháček, Poštovní noviny