Předmluva
Nejen poštovní známky, ale i poštovní razítka – polní poštu nevyjímaje – jsou odrazem doby, v níž byla používána. O dokladech čs. polní pošty za druhé světové války to platí v plné míře.
Po okupaci Československa v roce 1939 uprchlo mnoho našich příslušníků do zahraničí. Část jich přešla do Polska, po jehož vojenské porážce někteří přešli do Sovětského svazu, jiní se dostali přes Rumunsko na Střední východ. Po přepadení SSSR fašistickým Německem vytvořil se v Buzuluku v únoru 1942 z necelého jednoho tisíce lidí 1. československý samostatný prapor. Postupně posilován dalšími Čechy a Slováky, kteří se do něho hlásili na osvobozeném území, přerostl ve skutečnou armádu a do osvobozené vlasti se vrátil jako 1. čs. armádní sbor.
Skupina Čechoslováků na Středním východě bojovala v Africe, hájila Tobruk a v roce 1943 byla přepravena do Anglie a tam začleněna do zreorganizované Československé samostatné obrněné brigády.
Jak v SSSR, tak i na Středním východě nebyl ani čas, ani podmínky pro vytváření samostatné čs. polní pošty. Obě vojenské skupiny užívaly služeb pošt těch armád, pod jejichž velením byly začleněny.
Podstatně odlišná situace byla v Západní Evropě. Po vypuknutí války se zformovaly čs. vojenské jednotky ve Francii a užívaly služeb francouzské vojenské pošty. Zde vznikla prvá příležitostná razítka, která na dopisech, lístcích a různých příležitostných tiscích připomínala Československo. Po kapitulaci Francie a přepravení čs. vojenských jednotek do Anglie dochází již v prosinci 1940 k zřízení čs. polní pošty. Tato nejen sloužila čs. vojákům, ale byla i jedním z propagačních nástrojů čs. vlády v exilu, která pro své uznání musela vynaložit mnoho úsilí, aby si zde získala potřebnou pozici.
Archivní oddělení Čs. samostatné brigády napsalo o své činnosti v roce 1941: „Příchodem na anglickou půdu nastává pro nás těžký úkol. Snažíme se využít každé příležitosti, abychom pověděli co nejvíce britským přátelům o naší vlasti a o našem národu. Vydáváme filatelistické aršíky, odznaky, publikace a příležitostné tisky. Chceme, aby i nejširší britská veřejnost věděla toho hodně o Čechoslovácích nejen dnes, nýbrž i budoucí generace…“.
V době válečných poměrů je vojákům uloženo používat služeb polních pošt, aby razítka pošt civilních neprozrazovala pobyt odesílatele a tím i jeho vojenského útvaru. Tento příkaz doby plnila i čs. polní pošta v Anglii do konce října 1941 svým vlastním razítkem, jímž znehodnocovala anglické známky na dopisech a lístcích čs. vojáků.
O okolnostech a podmínkách, za nichž byla tato polní pošta v Anglii budována vypráví její přednosta, kdysi npor. v záloze Oldřich Večerek s podrobnostmi, které nelze přečíst z žádného dopisu touto poštou dopraveného, ani z archivních dokumentů. Po 25 letech od ukončení války odkrývá se další kus historie psané účastníkem, který byl „při tom“ a doplňuje tak řadu jiných publikací, líčících život našich vojáků v zahraničí za 2. světové války.
Ze vzpomínek prvního brigádního poštmistra
Francouzská předehra
Kolébkou čs. zahraniční armády ve druhé světové válce byla Francie, kam odešla různými cestami řada vojenských osob ihned po podepsání ponižující Mnichovské dohody, ačkoli válka ještě nevypukla. Zpočátku šel proud dobrovolníků přes Polsko, jeho část se stala základem pro pozdější formování 1. čs. samostatného praporu v SSSR. Letci pokračovali po krátkém zdržení v Polsku, z Gdyně po moři do Francie, kde vyčkávali začátku války. Po pádu Polska odcházeli dobrovolníci přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko, Sýrii a Egypt, s variantou přes Atény nebo Cařihrad, a francouzskými loděmi do Marseille.
Několik jedinců dokonce dokázalo přejít tajnou německou Siegfriedovou linii a dostat se až do Agde, kde vznikla 15. ledna 1940 v síle asi 3000 mužů 1. divize, v čele s velitelem gen. R. Viestem.
Čs. armáda ve Francii byla povolena až do vypuknutí 2. světové války a osoby, které přišly do Francie před jejím vypuknutím musely hledat azyl v Cizinecké legii.
Jen úzký kruh vyšších důstojníků čs. hlavního štábu chystal tajně v Paříži organizaci čs. zahraniční armády za účinné pomoci přátel Československa z nejvyšších kruhů, např. gen. Fauchera a kardinála Verdiera.
Po ustavení 1. čs. divize zřídila dne 1. února 1940 francouzská vojenská pošta v základní posádce čs. armády, v barákovém táboře uprchlíků ze španělské války v Agde zvláštní poštovní úřad. Teprve zmatek a potíže, které způsobily české adresy, česká a slovenská jména a české zkratky vojenských útvarů, donutily francouzské činitele, že přibrali k polní poště též Čechoslováky, pod velením našeho důstojníka.
Znalost francouzštiny byla povinná pro všechny uchazeče. Tím se stalo, že na poštu se dostali lidé bez odborných znalostí. Rychlý spád války v roce 1940 již nedovolil projednat na vyšších místech zřízení čs. samostatné armády s Vrchním polním soudem v Montpelliére, jehož slavnostní otevření a inaugurace čs. vojenských soudců se stala velkou politickou událostí. Příležitostná razítka k této události dalo zhotovit velitelství náhradního tělesa čs. vojsk. Velitel vojenské pošty v Agde povolil jejich užívání, ale jen jako přídavných k úřednímu razítku francouzské polní pošty, jehož údaje závazně platily.
Že navrhovatelé příležitostných razítek nebyli poštovními odborníky, o tom svědčí tvar, rozměry i texty všech tří přídavných razítek čs. vojenské pošty v Agde. Bylo to 7. března 1940 příležitostné přídavné razítko k 90. výročí narození prezidenta Masaryka v červené barvě, dále 4. 5. 1940 příležitostné přídavné razítko k 21. výročí tragické smrti prvního ministra národní obrany gen. Rastislava Štefánka při příletu do osvobozené vlasti, v černé barvě a 1. června 1940 v den odjezdu čs. vojáků na frontu.
Na dopisech z té doby se také ještě vyskytují dvoukruhová razítka poštmistrů československých pěších pluků, případně čs. divize, bez data s vodorovným označením „Le Vaguemestre“ a s francouzským textem a řada administrativních a cenzurních razítek. Navrhovatelé ve snaze dosáhnout povolení, dali sami úřední jednací jazyk čs. armád na druhé místo, vyjma razítka, připomínajícího odjezd na frontu, což by v žádném případě neudělala ani jedna armáda s vžitou národní tradicí.
Ve spojitosti s razítky československé vojenské pošty ve Francii se často setkáváme s pamětními dopisnicemi, jejichž obrazová náplň vycházela z protifašistického odboje. Vydávali je J. Motl a J. Marek v Paříži. Zobrazují Jana Žižku, Jana Husa, Františka Palackého atd.
Nástup do armády citelně postihoval každého vojáka. Příjem prostého vojína činil totiž půl franku denně a nestačil na krytí jeho základních potřeb. Denně proto docházely balíčky, dopisy a peněžní poukázky na nevelké obnosy, jež svědčily, jak rodiny mnohdy velmi těžce shánějí těch pár franků pro svého vojáka.
Málokdo však dostal svůj dopis se známkou, zvláště šlo-li o známku exotickou, nebo o známku s příplatkem. Když vojáček na polní poště reklamoval, dozvěděl se, že známka byla odlepena, aby se zjistilo, zda pod ní není „tajná zpráva“ špionážního rázu. Ostatně nařídili to Francouzi „musíte být rádi, že Vám doručujeme osobní poštu, Cest la vie, cest la querre!“. Proto zbylo jen málo dopisů, které došly s úplnou frankaturou.
Filatelisté samozřejmě sbírali vše co sehnali od svých spolubojovníků, jiní se z nostalgie filatelisty stali a byli ochotni za přírůstky do svých sbírek platit. Vznikli i filatelističtí spekulanti, kteří si teprve v armádě uvědomovali, že řada našich vojáků se dostala z drápů gestapa a dorazila až do Francie jen díky tomu, že si na dalekou cestu vzali své cenné známky a cestou získávaly místní devizy jejich prodejem.
Tento poslední druh filatelistů vyvolal v táboře skutečnou burzu známek a byl příčinou, proč se na polní poště tak důkladně hledali „špioni pod vzácnějšími známkami“.
Razítka z čs. polní pošty ve Francii však splnila své poslání, protože živě připomínala domov i povinnosti každého jednotlivce k němu, a ukázala světu, že ČSR bojuje za svou samostatnost na půdě Francie. Filatelie odvedla takto mnohé od bolestné nostalgie, dala jim jakousi náplň pro volno po službě a sdružovala vojáky.
Dne 6. června 1940 opustil nejprve druhý a krátce za ním i první pěší pluk, tvořící tzv. divizní pěchotu, vojenské středisko v Agde. Nástupním prostorem pro odchod na frontu byly Montigny-sur-Aube a Autricort, asi 200 km jihovýchodně od Paříže.
Oba pluky, dostatečně vyzbrojeny pro boj s německými armádami, byly překotně zařazeny do bojů na Marně, bez absolvování polní ostré střelby. Plně se osvědčily díky dobrému výcviku čs. důstojníků i mužstva doma, ale pád Francie zastavit nemohly. Bojovaly téměř až do obklíčení, aby nakonec zjistily, že sousední francouzské jednotky dávno ustoupily. Prodělaly pěšky ústup až na Loiru pod neustálým tlakem Němců na zemi a ze vzduchu, jež se měla stát definitivní obrannou linií s nástupištěm proti ofenzivě. A zase marně. Byl nařízen další ústup v nepopsatelném chaosu vojenských jednotek. Plně motorizované německé armády hnaly před sebou masu lidí, koní, kár, děl a proviantních automobilů, jež nemohly z místa a Luftwaffe zcela beztrestně zvětšovala chaos masakrováním ustupujících svými kulomety a bombami.
Naše pluky bojovaly až do konce. K moři do přístavu Séte ustoupily teprve na písemný rozkaz vrchního velitelství, které připojilo k díkům a uznání, pochvalu za příkladnou statečnost a věrnost při hájení Francie až do poslední chvíle, kdy jim šlo jen o vojenskou čest. Mezi řádky vojensky stručných slov je možno vyčíst lítost, že Francie neměla ve své těžké hodině více takových pluků.
Z přístavu Séte po propuštění naturalizovaných Čechoslováků z Francie podle jejich vlastního rozhodnutí, odjely pluky loděmi do neznáma bez poct a loučení ze strany místního obyvatelstva, jež bohužel až příliš snadno uvěřilo nacistické propagandě, že Francie vstoupila do války jen kvůli Čechoslovákům a Polákům.
Když ještě nebyl poštmistr
Československá armáda odjela z francouzského chaosu a jako jediná dorazila po několika týdenní plavbě v Atlantickém oceánu do Anglie, díky ochraně britské Navy před útoky německých ponorek i letadel, ve dnech od 7. do 13. července 1940.
Naši vojáci propašovali na lodě lehké zbraně i munici přes přísný příkaz Francouzů, aby veškeré zbraně byly před naloděním odevzdány. Naše vojáky rozladil postoj části francouzského obyvatelstva i některých francouzských velitelů, např. gen. Mativettiho, kteří chtěli plnit do posledního puntíku podmínky kapitulace nadiktované Hitlerem, včetně předání všech Čechoslováků Wehrmachtu a Gestapu. Situace se přiostřila tak, že plk. Liška musel připravit obranu přístavu Séte i proti Francouzům, aby zajistil klidné nalodění.
K ozbrojené srážce s našimi včerejšími spojenci nedošlo jen proto, že francouzští vojáci odmítli poslechnout své velitele, plnící Hitlerovy rozkazy, a rozjeli se domů.
Angličané připravili narychlo stanový tábor v zámeckém parku v Cholmondeley, v blízkosti města Chestru, asi 30 km jižně od Liverpoolu.
Pošta začala docházet našim vojákům od prvního dne pobytu v Anglii, protože od uzavření příměří neodesílali poštu do vojenského tábora v Agde, ale předali ji styčné anglické jednotce v Cholmondeley k doručení po příjezdu Čechoslováků. Poštu doručoval pomocný úřad našeho velitelství ve svém stanu označeném tabulkou Pošta.
Po vžitém způsobu z Francie připravovalo velitelství na den návštěvy prezidenta republiky Dr. Beneše příležitostné razítko s vyobrazením brány zámeckého parku v Cholmondeley, a to ke dni 26. července 1940. Razítko navrhl akademický malíř škpt. Cypra z Paříže. I zde byla čeština na druhém místě a z textu razítka je jasno, že řádná a právoplatná polní pošta nám ještě nebyla povolena.
Přítiskem tohoto vedlejšího razítka se opatřily v barvě červené a modré všechny dopisy došlé i podané, kromě toho řada grafických a nálepních listů, fotografií a kreseb.
Těžké začátky
Brigáda požádala písemně a s vědomím anglické styčné skupiny Liaison H.Q. 22, zejména jejího velitele col. R. C. Pollocka, MNO v Londýně o povolení samostatné čs. polní pošty s vlastními známkami.
Současně jsme žádali o povolení příležitostných razítek v určité památné a historické dny, jež se budou anglické poštovní správě hlásit předem, aby mohly být uveřejněny ve Věstníku a provozních oběžnících poštovním úřadům v celém království.
Přípis odešel složitou úřední cestou, jak ani jinak v armádě zatím být nemůže, přes MNO na Čs. ministerstvo zahraničí, pak na Foreign Office a odtud na War Office v Londýně a samozřejmě toutéž cestou zpět se zastávkou v úřadě generálního poštmistra (Postmaster General).
Pomocný úřad brigády nám dal psací papíry, tužky a péra, 3 stoly, několik propisovacích bloků a velké klubko motouzu. A to bylo vše, s čím jsme začínali.
...
Zde bohužel autentické vyprávění 1. brigádního poštmistra čs. polní pošty ve Francii a Anglii pro nás končí. Dostavníček přestal vycházet – vydavatelé měli před maturitami a čekala je většinou vojenská základní služba. KMF 56-240 pomalu skončil svoji činnost >>>>> http://expo-net.blogspot.com/2007/11/dostavnek-tm-40-let-star-asopis-kmf-56.html
Autorem I. části je Oldřich Večerek, autorem předmluvy a II. části je Dr. Vratislav Palkoska.
Rukopis Oldřich Večerka o historii čs. polní pošty ve Francii a Anglii, který jako ucelený a nezkrácený rukopis měl vyjít v HZ SČF Merkurfila se do dnešních dnů neuchoval, ani nemám sebemenší informace o to, že by publikace Oldřicha Večerka někdy někde vyšla. Bohužel.
Převzato z časopisu Kroužku mladých filatelistů 56-240 Brno "Dostavníček", odkud je i ukázka tehdejší cyklostylované stránky.
Břetislav Janík
Příspěvky
