Pražské potrubní poště je 120 let

Potrubní pošta, jeden z technických unikátů na území Prahy, dnes čeká co s ní člověk udělá. Potrubní síť až do katastrofálních povodní využívala nejen Česká pošta, s.p., ale úřady a banky na území Prahy a v blízkosti technického unikátu. Katastrofální povodně v roce 2002 pro ni prozatím znamenaly konec existence. Z 11 strojoven jich celkem 5 velká voda zcela zatopila a pochopitelně zatopila i velkou část potrubní sítě.

Nejprve ale trochu z historie. Původní myšlenka Denise Davice Papina (1647 - 1714) - přenášet energii pomocí stlačeného vzduchu na určitou vzdálenost - byla realizována jinak, než vynálezce zamýšlel. Stlačeným vzduchem je možné - za určitých podmínek - přenášet předměty. Podmínky aplikované pro potrubní poštu jsou v podstatě primitivní: do potrubí zvoleného průměru bylo zkonstruováno pouzdro tak, aby byla zajištěna jeho vzduchotěsnost v potrubí. Pak už stačilo přidat kompresor pro výrobu tlaku. První linka potrubní (nazývané také pneumatické) pošty byla na světě. Byla uvedena do provozu v Londýně v roce 1853. Brzy následovala Vídeň (1875), Berlín (1876), Paříž (1879) a záhy přišla na řadu i Praha - 6. srpna 1887. Se svou první skutečně poštovní linkou se do poštovní historie však zapsala až dne 4. března 1899. Vedla z hlavního poštovního úřadu v Jindřišské ulici na poštu Starého Města na Malém náměstí (do bývalého železářství „U Rotta“). Později byla prodloužena mimo jiné až na Pražský Hrad.

Dnešní, takzvaná Městská síť potrubní pošty byla budována v letech 1927 až 1932. Stavbu provedla německá firma Mix Genest Berlin, výstavby se zúčastnil i Stavební úřad pošt. Investorem pražské potrubní pošty bylo tehdejší Ministerstvo pošt a telegrafů ČSR. V dobách své největší slávy pražské potrubní pošty (20. – 30. léta minulého století) přepravovala měsíčně desetitisíce zásilek.

V historických materiálech se však nedozvídáme nic o tom, jak fungovala potrubní pošta za 2. světové války. Z historie pouze víme, že sehrála významnou roli při zásobování obležené budovy Československého rozhlasu za pražského květnového povstání.

Základní výstavba sítě potrubní pošty přečkala do dnešní doby v podstatě v nezměněné podobě. Potrubí leží dodnes v průměrné hloubce 1 m pod povrchem pražské zástavby, Vltavu překonává po mostech – přesněji po mostě Hlávkově, Legií a Mánesově. Délka pražské potrubní pošty dosahuje 55 km (srovnatelné s dnešní podobou metra).

Celá městská síť potrubní pošty je postavena systémem ústředny a jednotlivých spojů ve hvězdicovém uspořádání. Má dvě části: spoje mezi poštovními úřady a účastnickými spoji (odbočkami). Propojení poštovních úřadů je provedeno v pěti základních směrech:
1. ústředna: Jindřišská ulice - Praha 2 - Praha 3 - Praha 10.
2. ústředna: Jindřišská ulice - Praha 1 - Praha 2.
3. ústředna: Jindřišská ulice - Praha 5.
4. ústředna: Jindřišská ulice - Praha 6.
5. ústředna: Jindřišská ulice - Praha 7.

Druhou částí sítě byly tzv. účastnické spoje. Z původních 16 účastníků některé podniky zanikly, jiné byly privatizovány, měnila se jejich funkce apod., situaci však zcela změnila katastrofální povodeň. Spojovací potrubí ke stanicím (i zrušeným) většinou zůstalo. Silně frekventované spoje byly dvourourové, každá roura pro jeden směr. Pro méně frekventované spoje se používala pouze jedna roura a provoz byl tzv. dvouzvratný. Provoz byl řízen z ústředny pomocí elektrických obvodů. Každé pouzdro vhozené do spoje uvede do provozu příslušný agregát a bylo započítáno na kontrolním číselníku. Provoz byl „monitorován“ optickými signály, které sloužily k orientaci spojových manipulantek. Po dojetí pouzdra v příslušné stanici se pouzdro odpočítalo z kontrolniho číselníku, zastavil se provoz agregátu a zrušila příslušná signální návěstí. Do potrubí jednoho úseku potrubní pošty mohlo být vhozeno až deset pouzder v intervalu 30 vteřin. Toto množství však prakticky nebylo využíváno. V daném úseku se jezdilo obvykle se dvěma až třemi pouzdry.

Na poštovních tratích byly používány výhybky pro směrování pouzder k příslušným poštovním úřadům. Tyto výhybky byly nastavovány z ústředny. Jejich funkce spočívala v tom, že na každém poštovním úřadě byla výhybka postavená „do cesty“ vždy prvnímu pouzdru jedoucímu společně s pouzdry dalšími. Výhybka toto pouzdro vyjímala z provozu pro příslušnou koncovou stanici, po projetí pouzdra ke stanici se automaticky vrátila do neutrální polohy. Ostatní pouzdra projíždějící stanicí nejsou již výhybkou ovlivňována. Pokud se posílalo více pouzder za sebou, bylo nutné na ústředně pouzdra před nahozením seřadit tak, jak mají být na trase odbavována. Pouzdra zasílaná zpět tj. směrem na ústřednu nebyla již výhybkou ovlivňována, ale z jednotlivých směrů byla svedena v každé stanici do úseku k ústředně pomocí tzv. soustřeďovačů. V principu lze říci, že se pouzdra sjížděla z několika rour do roury jedné směrem k ústředně.

Roury pro městskou potrubní poštu byla z oceli o vnitřním průměru 65 mm, síla stěny 3 mm, resp. 2,5 mm. Pouzdra byla vyráběna pracovníky údržby z duralové trubky o vnějším průměru 48 mm a délce 200 mm. Zadní část pouzdra byla opatřena barexovým vějířkem (těsní vnitřní profil roury proti úniku vzduchu) a vodícím kroužkem z umělé hmoty, který nedovoloval tření duralu o stěnu roury. Přední část pouzdra byla opatřena umělohmotným snímatelným víčkem. Celkové rozměry pouzdra tak vychází na průměr 57 mm a délku kolem 300 mm. Váha prázdného pouzdra je cca 0,4 kg, váha zásilky mohla být až 3 kg.

Pro bezproblémový pohyb pouzder v potrubí je radius oblouků v zemi nejméně 2 500 mm, obvykle však 3 000 mm. V budovách je používán radius minimálně 2 000 mm. Ke spojování rour slouží návlečná spojka o délce 140 mm, což zaručuje dokonalou souosost spojovaných rour. Po navlečení obou spojovaných konců rour se konce ocelové návlečné spojky elektricky zavařily. V budovách bylo možné ke spojování použít speciální tmel na kov. Roury byly ukládány do země (obvykle chodníku) do hloubky 80 až 120 cm. Pro zhotovování oblouků nebo etáží byly užívány roury žíhané dodané přímo výrobcem. Na místě se ohýbaly a válcovaly ve speciální ohýbačce za studena. Oblouky si zhotovovalo oddělení samo a to bud' přímo na stavbě, příp. částečně předem v dílnách. Souběžně s potrubím byl kladen i signální kabel. Pro pokládku potrubí a kabelu s přihlédnutím k tomu, že se jedná o telekomunikační záležitost, platí všechny normy pro pokládku sdělovacích kabelů a provoz sítí. Roury potrubní pošty ukládané do země byly izolovány 20 cm širokou páskou asfaltové skleněné tkaniny proti korozi. Ta je ovinována kolem roury pomocí horkého asfaltu. Uvnitř budovy jsou používány roury bud' mosazné nebo ocelové, které byly natírány barvou. V kolektorech se používala barva olovnatá.

Každá trať potrubní pošty měla svoji pohonnou jednotku. Tu tvořil agregát umístěný v příslušné strojovně potrubní pošty. Je to dmychadlo poháněné elektromotorem. Dmychadlo má rozsah výkonu v provozu průměrně cca 5 m3 za min. (0,2 až 0,4 kp/cm2), což dosahuje ve válcích 300 mm dlouhých s výškou lopatky 280 mm (je umístěna excentricky a má cca 450 ot/min) požadovaný výkon. Možnost reverzace funkce dmychadla vytváří ve svém úseku tlak nebo podtlak. Pouzdra byla poháněna vzduchem a to bud' vakuem - před pouzdrem je vzduch vysáván; nebo tlakem, kdy se za pouzdrem do potrubí vzduch vhání. Rychlost pouzder je až 10m za sekundu a bylo možné ji měnit. Dmychadla měla rotační píst (systém ROOTS), někde všaky byly v provozu i dmychadla lopatková. Obě musela splňovat základní podmínku nutnou pro provoz - smyslem otáček bylo měnit pro jeden vývod dmychadla funkci na podtlak nebo tlak vzduchu.

Každý úsek trasy potrubní pošty byl opatřen tzv. revizní studnou. Zde se dalo potrubí otevřít a zjistit místo případné poruchy, uvízlého pouzdra, event. proděravění potrubí. Pro ochranu před účinky bludných proudů je do potrubí vložen izolační díl z porcelánu, který izolačně rozděluje potrubí na menší úseky.

Hvězdicové uspořádání sítě potrubní pošty umožňovalo z kterékoliv stanice potrubní pošty zaslat pouzdra do kterékoliv stanice jiné. Pouzdro však muselo projít ústřednou, kde se případně přeložilo do jiné trati, resp. spoje. Doba jízdy pouzder byla závislá na délce úseku, kterým má projít (např. z Jindřišské ul. na Pražský Hrad to bylo 8 minut, na Smíchovské nádraží 10 minut apod.). Měsíčně bylo odbavováno kolem 3 tisíc pouzder pro poštovní styk i pro cizí účastníky. Zásilkami byly telegramy, dopisy, dokumentační materiál, fotografie, průkazný materiál, apod. Pro potřeby bankovního sektoru byly zásilky zabezpečovány proti manilupaci a otevření.

Údržbu občas potrápil cizí předmět, který se nedopatřením do roury dostal. Na trati smozřejmě docházelo i k havárii. V těchto případech byla používána tzv. „tlaková bomba“ vpuštěná na trasu pod tlakem třicen atmosfér. Pro zjištění místa nehody a vyčištění potrubí pak byly využívány již výše citované revizní studny.

Městská síť potrubní pošty měla i při moderních komunikačních možnostech (fax, e-mail, EMS apod.) i značném dopravním provozu své opodstatnění. Nabízí totiž fyzický způsob přepravy a jedinečnou práci s originály v reálném čase, tj. velmi rychle, bezpečně, úsporně a s maximálně jednoduchou obsluhou. A to vše se zárukou nezkresleného přenosu a nezávisle na dopravních zácpách na povrchu. Při instalaci koncové stanice bylo řešitelné i napojení na vnitřní systém potrubní pošty, který je v budovách již instalován nebo je připravován (komerční systémy firem Ancorra, Lanet apod.).

Pražská síť potrubní pošty je dodnes unikátní provozní technickou památkou. Ten, kdo navštíví ústřednu v budově hlavní pošty v Jindřišské ulici se jen těžko ubrání pocitu, že se na chvíli dostal do minulosti. Je docela dobře možné, že se mu vybaví i myšlenka Járy da Cimrmana: ten vynalezl poštu dělostřeleckou, která doručovala zásilky také bezkonkurenční rychlostí, ovšem s nevýhodou, že adresátů neustále ubývalo. Potrubní pošta adresáty neničila, ale pomáhala jim.

Vlastníkem dnešní sítě pražské potrubní pošty je telekomunikační společnost Telefónica, která hledá pro síť potrubní pošty nové využití. Zajímavé je, že zrušit ji, jako významnou technickou památku nelze, znovu ji využít pro svůj původní účel je nesmírně drahým a prodělečným snem a nechat ji ležet ladem už vůbec nelze. Síť potrubí bez dozoru by mohla udělat obrovské škody Praze, např. při šíření a průsaku plynu z unikajícího plynového potrubí do sítě potrubní pošty apod.

Pro filatelisty středoevropského regionu měla potrubní pošta v Praze význam a kouzlo obrovské. Od 4. března 1899 totiž existují poštovněhistorické doklady – celiny o jejím provozu. I přestože se do pouzder celiny vlastně přehýbaly a je to na nich dodnes patrné, jsou velmi cenným historickým dokladem. Na dokladech poštovního provozu potrubních pošt vznikly významné filatelistické exponáty. Mám na mysli především osmirámový exponát Antonína Šmída z Prahy: „Pražská potrubní pošta“, který můžete on line studovat na Exponetu na adrese: >>>>>
http://www.japhila.cz/hof/0061/index0061a.htm

Dalším a velmi rozsáhlým (dvanáctirámovým) je exponát, dnes již zemřelého, Čechoameričana Henry Hahna (1928 – 2007), reprezentanta Exponetu pro USA. Ten na Exponetu vystavil „Potrubní poštu Vídně, Prahy a Karlových Var (1875 – 1944)“: >>>>> http://www.japhila.cz/hof/0077/index0077a.htm

Doporučujeme seznámit se s těmito kouzelnými exponáty a na chvíli tak zapomenout na dnešní moderní uspěchanou dobu. Oba exponáty rozhodně neudělají ostudu na žádné výstavě věnované světové poštovní historii.

Ing. Břetislav Janík

Literatura:
Hák, Jiří, Ing., Telekomunikace č. 4/97, str. 20-22, O městské síti potrubní pošty v Praze.
Mezinárodní virtuální filatelistická výstava EXPONET: http://www.exponet.info/

Klíčová slova: Prague, Pneumatic, Post, Exponet, Exhibit